Když plánujete výpravu: kolik dětí na jednoho dospělého zvládnete > 공지사항

• 목록
• 답변
• 글쓰기
• 게시판 리스트 옵션
  • 수정
  • 삭제

Střídejte typy podnětů. Zrakový postřeh posílí rychlé třídění karet podle barvy nebo tvaru, sluchový zase poznávání zvuků se zavřenýma očima. Kombinujte je: dítě má tlesknout, když uslyší slovo začínající na stejné písmeno, jako je obrázek na stole. Tím se zapojí pozornost i paměť. Důležité je, aby dítě mělo možnost reagovat vlastním tempem. Když ho budete popohánět, začne tipovat a přestane vnímat detail.

První variantou je klasická štafeta s kolíkem. Druhou je štafeta s míčem, kdy hráč předává míč obouruč před tělem. Třetí je štafeta se šátkem, který si běžci předávají za zády. Čtvrtá varianta používá dva kolíky – jeden pro předávku, druhý jako překážku, kterou musí běžec oběhnout. Pátá je štafeta pozpátku, kdy běžec couvá a předává kolík přes rameno. Každá z nich má jiný rytmus, takže se hodí střídat je během jedné hodiny.

Na závěr si po každé akci zapište, kolik dětí připadalo na jednoho dospělého a jak to fungovalo. Příště budete osvětlení v obývákuědět, jestli můžete poměr uvolnit, nebo ho naopak zpřísnit. Bez zpětné vazby se budete pořád spoléhat na dojem, a ten bývá nejméně spolehlivý.

Před akcí si napište scénář přesunu. Kdo jde první, kdo poslední, kdo kontroluje křižovatku, kdo nese lékárničku, kdo má telefon a kdo zná spojení na rodiče. If you have any concerns about exactly where and how to use návod najdete zde, you can call us at our own web site. U větších skupin rozdělte děti do stálých dvojic nebo trojic, které se navzájem hlídají. V okamžiku, kdy se skupina rozdělí, musí být jasné, kdo za který úsek odpovídá. Nikdy nenechávejte jednoho dospělého s celou skupinou na místě, kde hrozí pád, utonutí nebo ztracení, i kdyby šlo jen o pět minut.

Než začnete řešit, kolik dětí má připadnout na jednoho dospělého, položte si základní otázku: co je cílem akce. Jiný poměr potřebujete na přesun městem, jiný na tábořiště, jiný na dílnu s nůžkami a jiný na noční hlídání. Univerzální číslo neexistuje, ale existují mantinely, které se vyplácí dodržet. Obecně platí, že čím mladší děti a čím rizikovější prostředí, tím nižší počet na dospělého. U předškolních dětí počítejte s jedním dospělým na tři až čtyři, u školních na šest až osm, u dospívajících zvládne jeden vedoucí i deset, pokud jsou vnitřně organizovaní a znají pravidla.

Typická chyba je spoléhat na to, že starší děti pohlídají mladší. Starší děti nejsou náhradní vedoucí, i když se tváří odpovědně. Další častá chyba je počítat dospělé, kteří jsou sice přítomni, ale zároveň vaří, řídí auto nebo vyřizují telefony. Do poměru se započítávají jen ti, kteří mají oči na dětech. Pokud má někdo jinou roli, berte ho jako zálo hu, ne jako plnohodnotný dozor.

Nejčastější chyba v táborovém bodování není v tom, že by někdo dostal málo bodů. Je v tom, že body jsou jediné, co děti vidí. Když se po každé hře objeví tabulka a jediná otázka zní „kolik máme?", přestává jít o hru a začíná jít o účetnictví. Vyhrává ten, kdo má nejvíc, a ostatní mají pocit, že hráli zbytečně. Přitom stačí málo: bodovat tak, aby i poslední tým odcházel s něčím, co se dá použít dál.

Začněte tím, že si stoupnete do okna, ze kterého chcete hru sledovat. Zjistěte, co přesně z něj vidíte: jen část plochy, nebo celé hřiště? Zda výhled neblokuje strom, garáž, sousedův plot nebo přístavba. Potom si stoupněte na opačný konec pozemku nebo na ulici a podívejte se zpět. Teprve když místo vidíte z obou stran, má smysl pokračovat.

Poměr není jen číslo, rozhoduje složení skupiny Dvě skupiny po osmi dětech mohou vyžadovat úplně jiný počet dospělých. Záleží na tom, kolik dětí má diagnózu, kolik jich nerozumí česky, kolik jich je poprvé mimo domov, kolik má tendenci utíkat dopředu. Před odjezdem si udělejte jednoduchou tabulku: jméno, osvětlení v obývákuěk, zdravotní omezení, plavecká úroveň, chování ve skupině. Podle ní odhadněte, kolik dětí zvládne jeden dospělý udržet v dohledu, aniž by ztratil přehled o ostatních. Praxe ukazuje, že dva dospělí na patnáct dětí je minimum pro běžnou venkovní hru, ale na vodu nebo do skal potřebujete čtyři.

Než začnete, projděte chodbu nebo obývací pokoj a odstraňte vše, co se může převrhnout: volně stojící lampy, skleněné vázy, obrázky bez jištění, kabely. Koberec nebo protiskluzová podložka je základ, jinak první rychlá hra skončí pádem. Dveře zajistěte tak, aby se nezavíraly samy – klín nebo háček zabrání přiskřípnutí prstů. Pokud máte schody, postavte zábranu i během hry, ne jen na běžný den.

Počet dospělých také ovlivňuje, jak rychle zvládnete krizovou situaci. Pokud se jedno dítě zraní, jeden dospělý s ním odchází a zbytek musí mít stále dozor. Proto se vyplatí mít alespoň jednoho člověka, který je kdykoli připraven převzít skupinu. U akcí na vodě, v horách nebo v dopravním provozu počítejte s vyšším počtem dospělých, než jaký vám připadá pohodlný. Lepší je mít o jednoho vedoucího víc než o jednoho míň.