Vlastní hra s dětmi: kde většina rodin zbytečně ztrácí čas > 공지사항

• 목록
• 답변
• 글쓰기
• 게시판 리스트 옵션
  • 수정
  • 삭제

Na závěr: hra v úzké chodbě má smysl jen tehdy, když se nikdo nezraní. Stanovte jasné hranice — kam až se smí dojít, jak rychle a co je zakázané. Po každém kole si řekněte, co bylo nejisté. Pokud se někdo dotkne zdi, není to prohra, ale signál, že další kolo má jít pomaleji. Cílem není dojít do konce co nejrychleji, ale naučit se vnímat prostor tak, aby cesta nekončila nárazem.

Většina rodin, které se rozhodnou vytvořit si vlastní deskovou hru, skončí u toho, že děti po deseti minutách odejdou a rodiče zůstanou sedět nad rozpracovaným nápadem. Důvod nebývá v nedostatku fantazie, ale v tom, že se hra začne vymýšlet od pravidel a komponentů místo od toho, co má hráče bavit. První krok je proto jiný: sedněte si s dětmi ke stolu a řekněte si, co by chtěly zažít. Rychlost, napětí, sbírání, stavění, klamání, nebo jen příjemnou činnost bez stresu. Zapište tři až čtyři takové pocity a teprve pak hledejte téma.

Jak poznat kooperativní hru a co od ní čekat Kooperativní hra má jedno společné pravidlo: hráči nehrají proti sobě, ale proti samotné hře nebo proti času. Cílem je splnit úkol dřív, než se něco pokazí. Typicky se rozhoduje o tom, kam se půjde, co se zachrání, kolik rekonstrukce koupelny krok za krokemů zbývá. Někdy stačí karty, kostky a jednoduchý scénář. Jindy je potřeba plánovat dopředu a domlouvat se. Výsledek není o tom, kdo je nejlepší, ale jestli se parta dokázala domluvit.

Dalším častým omylem je myslet si, že kooperativní hra je vždy snadná. Opak bývá pravdou. Právě proto, že se prohrává společně, býúložné prostory v malém bytěá porážka mnohem citelnější. Děti se učí, že i když se snaží, nemusí to vyjít. A že to není konec světa. Dospělí zase zjišťují, že domluva není slabost, ale dovednost.

Rozdíl mezi hrou a memorováním seznamu Memorování je jednostranné: díváte se na jméno a opakujete ho. Hra je oboustranná — vybavujete jméno z tváře, z pohybu, z kontextu. Právě vybavování posiluje paměť. Zkuste na začátku schůzky kroužek, kdy každý řekne své jméno a přidá gesto. Vy jako vedoucí gesto zopakujete a přidáte jméno nahlas. Po pěti lidech už se vám v hlavě tvoří obrazy. Další kolo jde rychleji a vy si všimnete, která jména vám vypadávají. To je cenná informace: právě ta si potřebujete spojit s něčím výrazným.

Většina her, které známe, stojí na jednoduchém principu: jeden vyhraje, ostatní prohrají. Stačí se zamyslet, kolik konfliktů vzniká právě kvůli tomu, kdo bude první. U dětí se to projeví pláčem, u dospělých tichým napětím u stolní hry. Přitom existuje celá řada her, kde se dá vyhrát společně. Nejde o žádnou novinku, princip kooperace se objevuje už v tradičních hrách, jen se na něj často zapomíná.

Při výběru je dobré sledovat několik věcí. Za prvé, zda hra nevyžaduje příliš mnoho textu, pokud ji mají hrát menší děti. Za druhé, jestli má jasná pravidla pro případ, že se hráči nemohou dohodnout. Některé hry mají určeného vůdce, jiné se rozhodují hlasováním. Vyzkoušejte hru nejdřív v menší skupině, než ji představíte celé rodině. Častou chybou je hrát kooperativní hru příliš soutěživě a podsouvat ostatním, co mají dělat. Tím se z kooperace stane tichá rivalita a původní smysl se vytratí.

Při hrách s vodními balónky nebo stříkacími pistolemi platí, že méně je více. Místo desítek balónků nachystejte několik a hrajte hru na cíl – kdo trefí kbelík nebo shodí kelímek. Děti se zabaví a voda se nerozlije po trávníku. Pozor na příliš silný proud z hadice: nejen že rychle vyprázdní nádrž, ale může i poškodit rostliny nebo udělat bláto. Vždy hadici nasměrujte tak, aby voda stékala do záhonu, ne do odpadu.

Praktický rozdíl je v tom, jak se hra ukončuje. U soutěživé hry se na konci spočítají body a jeden vyhrává. U kooperativní hry se buď úkol splní, nebo nesplní. To mění celou atmosféru. Najednou není třeba soupeřit o pozornost ani o tah navíc. Děti se učí vysvětlovat, co chtějí udělat, a hlavně poslouchat ostatní.

Hru zařaďte i do programu. Na táboře stačí krátká aktivita před večeří: každý řekne jméno člověka po levici a přidá jeho oblíbenou barvu. Vy jako vedoucí jdete jako první a schválně uděláte chybu, kterou skupina opraví. Tím se uvolní napětí a všichni si jména zopakují bez tlaku. Během dne pak jménábytek na míru používejte v pokynech: „Petro, podej míč," „Jakube, počkej na skupinu."

Během dne zařaďte krátké „rozcvičky na jména": při nástupu, při přesunu, při čekání na oběd. Stačí dvě minuty. Vyzvěte děti, ať si navzájem řeknou jméno toho, kdo stojí po pravici. Vy stojíte uprostřed a jen posloucháte. Nesnažte se u toho dělat deset dalších věcí. Pokud si nejste jistí, raději se zeptejte: „Ty jsi prosím…?" Děti to berou lépe než tiché přemítání a vy si jméno zafixujete spojením s omluvou.

If you beloved this write-up and you would like to get more data pertaining to Rekonstrukce Bytu kindly check out the web-site.