Rozdělení do družstev, které zbytečně vyhrotí vztahy > 공지사항

• 목록
• 답변
• 글쓰기
• 게시판 리스트 옵션
  • 수정
  • 삭제

U dětí do čtyř let fungují nejlépe krátké scénky s jasným výsledkem. Zahrajte si na zvířata: jak jde slon, jak se plazí had, jak skáče žába. Důležité je střídat tempo – pomalu, rychle, hodně pomalu. Vyhněte se abstrakci, jako je „ukaž štěstí". Malé dítě ji neumí přeložit do pohybu a začne se ptát, co má dělat. Místo toho řekněte: „Ukaž, jak se tváříš, když dostaneš bonbon." Typická chyba je příliš mnoho slov. Čím méně mluvíte, tím víc se děti dívají na vaše ruce a tělo.

Pro dva a více dětí se hodí hry s pravidly na krátkém úseku. Například „na krále": jeden stojí na konci chodby, ostatní se ho snaží obejít, ale nesmí se ho dotknout. Délka chodby tady není nevýhoda – naopak nutí děti přemýšlet, kudy projít. U předškoláků zkraťte vzdálenost a povolte dotyk ramenem. U starších přidejte pravidlo, že se nesmí mluvit, což hru prodlouží a ztiší.

Během hry komentujte průběh, ne výsledek. Místo „vyhrál jsi" říkejte „pěkně jsi přemýšlel" nebo „to bylo napínavé". Dítě se tak učí, If you have any concerns pertaining to where and ways to utilize http://Bookmarkingcentrals.com/user/yukikocoles2/history/, you could contact us at the web-site. že hodnota není jen ve vítězství. Po prohře nabídněte jednoduchou otázku: „Co bys příště zkusil jinak?" Nečekejte analýzu, stačí krátká odpověď. Někdy je lepší říct: „Zahrajeme si ještě jedno kolo?" Tím se prohra nestane koncem, ale součástí pokračující hry.

Na co si dát pozor při samotné hře: neber karty mokrýma rukama, neskládej je do vějíře a nenechávej je na přímém slunci, kde se fólie i lepidlo rozpustí. Pokud hrajete venku, vezmi si na karty pevnou krabici, ne gumičku — gumička okraje zmačká a zničí. A když některý list praskne, nevadí: vyměň jen ten jeden kus za nový, zbytek sady funguje dál.

Typická chyba je nechat dítě vyhrát za každou cenu. Dítě pak nezíská zkušenost s prohrou a ve skutečném světě narazí. Druhá chyba je trestat za vztek. Třetí je vysvětlovat prohru v momentě, kdy dítě pláče. Pokud se vztek opakuje, zkraťte hru nebo ji ukončete dřív, než přijde únava. Někdy pomůže hrát ve dvou dospělých, aby dítě vidělo, že prohrává i ten druhý a zvládá to.

Do budoucna pomáhá domluvit se na „pravidlu na změnu": dopředu určete, kdo a kdy může pravidla upravit a jak to oznámí. Děti, které vědí, že změna má svůj řád, protestují výrazně méně. A pokud přesto přijde vztek, nechte ho odeznít a vraťte se ke hře. Klid dospělého je silnější než jakékoli pravidlo.

Druhý typický problém je transparentnost. Pokud lidé nevidí, podle čeho byli rozděleni, začnou si domýšlet, že šlo o sympatie nebo o snahu někoho potrestat. Řekněte předem, jaká kritéria používáte, a po rozdělení je stručně zopakujte. Nemusíte zveřejňovat konkrétní poznámky o lidech, ale musíte být schopni říct, proč je složení vyvážené. Tím zmizí většina pocitů křivdy.

Kritéria, která fungují lépe než sympatie Rozdělení podle kamarádství je nejrychlejší cesta k nefunkčním týmům. Mnohem lepší je kombinovat dvě až tři neutrální charakteristiky: předchozí zkušenost s tématem, silnou a slabou stránku každého člověka a případně to, kdo už spolu někdy pracoval. Cílem není dát nejlepší dohromady, ale zajistit, aby každé družstvo mělo někoho, kdo umí organizovat, někoho, kdo přijde s nápadem, a někoho, kdo dotáhne detaily.

Poslední věc, kterou většina lidí podcení: po rozdělení je potřeba nechat družstvům pět až deset minut, aby si samy určily, kdo co bude dělat. Pokud role přidělíte shora, převezmete odpovědnost a družstvo se na vás bude obracet s každým drobným rozhodnutím. Když si role určí samo, funguje lépe a méně se uráží. A pokud někdo skutečně protestuje, vyslechněte ho a nabídněte konkrétní řešení — výměnu s jiným družstvem nebo jinou roli. Vyhnete se tak tichému vzdoru, který jinak práci zdrží víc než samotné rozdělení.

Rozdělení do družstev vypadá jako banalita, ale právě tady vzniká většina tichých konfliktů, které pak dusí celý kurz nebo projekt. Nejčastější chyba je, že se rozděluje až na místě, veřejně, a podle toho, kdo stojí komu nejblíž. Vzniknou dvě až tři skupinky kamarádů a zbytek se cítí jako doplněk. Řešení je přitom jednoduché: rozdělit předem a podle kritérií, která jsou známá dopředu.

První krok je pojmenovat emoci, ne ji potlačit. Věty typu „to nic není" nebo „nebreč" dítěti říkají, že jeho pocity jsou špatné. Místo toho řekněte: „Vidím, že tě to nábytek na míruštvalo. Prohrát je nepříjemné." Tím dáte najevo, že rozumíte. Teprve když se emoce uklidní, můžete mluvit o samotné hře. Pokud dítě křičí, počkejte, až se zklidní. Učit se s ním v afektu nemá smysl.

Praktický postup: předem si připravte kartičky nebo tabulku, kde u každého člověka máte dvě až tři poznámky. Potom rozdělujte tak, aby v každém družstvu byl alespoň jeden člověk s organizačním talentem a alespoň jeden, kdo umí práci dokončit. Vyhněte se tomu, aby v jednom družstvu skončili všichni tiší a v jiném všichni dominantní. Právě tato nerovnováha je typický důvod, proč jedno družstvo odevzdá práci včas a druhé se rozpadne.